Krteček-pokračování.

18. května 2010 v 8:07 | zally
........Sekera, nástroj vyvolávající představy o všem hrozném, čeho se v dějinách lidstva zůčastnila, přesto, že měla od svého počátku sloužit ku pomoci a ulehčení práce, jak si ve své naivitě myslím. Žel, naši předkové, budiž jim země lehká, většinu toho, co jim mělo ulehčit život, používali k jeho ukončení, nejlépe co nejrychlejšímu a nejbrutálnějšímu a já se k nim ve svém, teď už pevném rozhodnutí, přidal. Odnesl jsem si jí k špalku, na kterém jsem celá léta sekal jen a jen dřevo na topení, pak jsem vzal s kompostu jeden vyhozený lyst salátu, na který jsem opatrně přemístil tělíčko krtečka, vypadalo to, jako by ležel na dně gondoli, co plujou po kanálech v Benátkách, myslím těch Italských a obojí jsem položil na špalek. Věděl jsem, že nesmím moc přemýšlet, nejlépe vůbec, což se mi částečně podařilo. Jediné, co mne napadlo, když jsem vzal sekeru do ruky bylo, jak se mu mám, pro pána, trefit za krk, když přeci nejsem žádný kat Mydlář a On je tak maličký, že snad ani krk nemá. Pak jsem vypnul mozek a ťal.... No fůůůj!!! Děs, běs a hrůza, mne při pohledu nato, co jsem způsobil, když jsem poprvé od narození, ťal opravdu do živého, málem srazily do kolen. Těsně za ouškem, půlka hlavyčky, napůl krk a jedna pacička, ta přední, ležely oddělené od zbytku těla, které si nejspíš dál žilo svým životem, o který přeci nikdo nestál a který měl stejně během několika hodin skončit.... Bez rozmyslu jsem okamžitě sekl znovu a tentokrát se konečně trefil a hlavou mi proběhly vzpomínky na všechny ty babičky a tety, co topily bez mrknutí oka koťata, protože to prý pro ně bylo tak lepší, když je přeci nikdo, už nechtěl. Tak strašně, jako v tu chvíli, mi nebylo, ani když jsem se poprvé opil a při zvracení se mi před očima, dodnes nevím proč, zjevovalo žužu, takové barevné, tahací něco, co jsem od té doby nenáviděl, jen jsem se na to podíval.... Začal jsem znovu uvažovat, až ve chvíli, kdy jsem se vracel od popelnice, kam jsem uklidil a hlavně ukryl torzo krtečkova těla, aby snad náhodou někdo nespatřil, jakto dopadlo, když jsem se rozhodl pomoct a v tu chvíli jsem spatřil sousedovo kočku, jak na mne za plotem civí a vsadil bych cokoli, že se opravdu, jestli ne přímo smála, tak určitě usmívala a že ve smíchu a úsměvu, je přeci veliký rozdíl. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí několikrát pozoroval, ukrytý za záclonou, jak leze na mou zahradu a zaklepáním na skleněnou tabulku, jsem jí občas vyplašil, tak mne napadlo, že to určitě ona někde vyhrabala to krtčí mládě a pak ho přinesla ke mně a položila na mé schody, aby se pomstila. Nebo ho naopak donesla, jako dar, aby dala najevo, že mne tady považuje za pána a hned jsem si vzpomněl na všechny ty bohy, kterým lidé nosívali a stále ještě nosí, různé dary, živě, či mrtvé a od toho dne vím, jak se asi musí cítit a proč nám nikdy nesplní naše modlitby a přání, která od nich za to požadujeme. Kdyby ta kočka v tu chvíli přišla ke mně a požadovala, třeba jen pohlazení, nejsem si dodnes jistý, jestli by neskončila na stejném špalku, jako její dar, pokud její tedy byl, ale nejspíš ne, protože soused se o ní nestaral a tak byla vyhublá a pořád naježená, až mi ho připomínala, ale narozdíl od něj, mi jí bylo líto a občas jsem jí koupil konzervu pro kočky, protože jsem nevěděl, jestli jí můžu kupovat konzervy pro psy, když ti se mi na těch obrázkách líbily vždycky víc a taky je mám raději, ty psy, ne ty konzervy.... Takhle to tedy dopadlo, když jsem se rozhodl, že pomůžu a od toho dne mne jímá hrůza pokaždé, když mne někdo o pomoc požádá, protože si hned vzpomenu na toho krtečka a jak dlouho trvalo mé rozhodnutí zbavit jej trápení, přičemž jsem myslel hlavně na trápení své a pokaždé za ním posílám svou omluvu do krtčího nebe, pokud tedy nějaké krtci mají a prosím ho o odpuštění, za mou nerozhodnost, i za to, že jsem se netrefil hned napoprvé. Snad to příště bude lepší.... Fuj, už nikdy nechci žádné příště, už nikdy nechci před svýma dveřma najít cokoli živého, ani polomrtvého, tedy pokud to bude ležet na schodech, protože jeden takový zážitek mi stačil, zatím na spoustu let, která od té doby utekla. Snad si tedy příště vzpomenu na něco lepšího....
 

Vzpomínka na krtečka.

12. května 2010 v 21:50 | zally
........To ráno se opravdu vydařilo. Modrá obloha, jako by někdo tuhle všeobecně oblíbenou barvu vylil na podlahu a pak jí obrátil vzhůru nohama. Dala by se samozřejmě vylít rovnou na strop, ale to by nebylo stejný, protože po stropě se vylitá barva přeci jen tak nerozleje a udělá jen fleky. Taky otevřeným oknem pronikaly do mé chajdičky vůně kvetoucích kytek a keřů a trávy a všeho, co mám na jarních ránech tak rád, že se do nich stejně rád probouzím. Trochu zvláštní mi připadalo ticho, které v této době nebívá tak hlasité. Jistě znáte různá ticha, stejně jako já a víte, že některá z nich umí pořádně řvát..... To ticho mne tedy trochu zarazilo, ale přestal jsem na něj myslet, protože mi hned po tom, co jsem spáchal ranní hygienu zazvonil telefon a po delší době se mi ozval bráška. Máme od narození zvláštní vztah. Když jsme spolu často, hádáme se jak dva psi v jednom kotci, ale jak se týden nevidíme, nebo neslyšíme, už žhavíme telefony a přes ně vysíláme dotazy, jako že, co je s tebou a tak. Tak mi tedy volal a ptal se, jestli se nechci stavit, že posedíme u pár plechovek, poslechnem nějakou muziku a pokecáme. Samo, že jsem hned souhlasil a začal jsem se taky chystat na cestu. Všechno bylo úplně normální, až do chvíle, kdy jsem otevřel dveře od chajdy a chtěl jsem se vydat na cestu. Mám pod dveřma dva malý schůdky a na jednom z nich, na tom vyšším, protože ten první je nišší, když je první, ale to zase záleží, jestli se počítá zevnitř, z domova, nebo z venku, z venku, ale to je jedno, prostě na tom vyšším, jsem uviděl ležet tělíčko nějakého malého zvířátka. Málem jsem na něj šlápl, ale stihl jsem nohu stáhnout v půlce kroku, takže jsem málem přepadl, protože nohu jsem sice stáhl v čas, ale tělo se to dozvědělo příliš pozdě a šlo pořád dopředu za tou nohou, která už zase byla vzadu. Prostě hrozný zmatek a to všechno určitě proto, že měřím 183 cm a tak to ve mně všechno funguje dýl, než kdybych měřil, třeba 150 cm.... Tak jsem se k tomu tělíčku sklonil a zjistil jsem, že se jedná o malého krtečka, sotva narozeného, srstí ještě nepotaženého a slepého, což je vlastně jedno, protože krtci jsou přeci slepí celý život. Ta představa, že bych na něj šlápl se svýma 85 kg, mi dost pokazila ranní radost z rána. Fuj, když vidím v představách rozmáčklá tělíčka sotva narozených krtečků, dělá se mi nevolno, ale to asi každému, kdo kdy někdy něco rozšlápl.... Tak jsem se tedy k tomu krtečkovi sklonil a nevím, proč jsem to udělal, ale skusil jsem se ho dotknout prstem.... No fůůůj, že já vůl ho raději nepřekročil a nenechal jsem ho napospas jeho mrtvého osudu. Ještě se ani můj prst nesetkal s jeho, srstí nepotaženou kůží, ale už skoro jó, když to mrtvé tělíčko, mrtvé jsem si myslel já, najednou otevřelo tlamičku a zřejmě se nadechlo, jak jsem se domníval, protože proč by jinak sotva narozený krteček otevíral tlamičku, když neumí vydávat žádné zvuky. Nebo umí? Měl jsem se ve škole víc učit a věděl bych to, ale to stejně nebylo v tu chvíli vůbec důležité. Jediné důležité, co mi probíhalo hlavou, byla otázka: "Co s ním mám teď, pro pána udělat?!".... Jasně, mohl jsem ho třeba zamést na lopatku a odnést na hromadu kompostu, kterou jsem měl v rohu zahrady, ale jen proto, že jsem nevěděl, kam vozit posekanou trávu. Nejsem žádný odborník přes pěstování čehokoli a tak jen sekám trávu a to taky jen proto, že mně to baví. Taky jsem ho mohl odnést do popelnice, kterou jsem měl u vrátek a byla pro mne mnohem důležitější, než ten kompost, ale představa, jak za ním, ještě živým, zavírám víko, mně natolik vyděsila, že se mi v hlavě všechny myšlenky začaly nějak promotávat a asi právě to mně donutilo přemýšlet nad skoro mrtvým krtečkem, který pořád ležel na tom studeným betonu, protože jsem ty dva schůdky z betonu udělal, tak že vlastně bylo jedno, jestli ležel až na tom druhým, nebo prvním, když byly oba stejně studený.... Přemýšlel jsem, už v chajdě, protože sice bylo krásný ráno, ale bylo i dost chladný, tak jsem si šel udělat kávu, abych se trochu zahřál zevnitř a přitom jsem ještě víc trpěl výčitkama, že já si klidně v teple a On, venku na studeným betonu. Mněl jsem ty schody raději udělat ze dřeva, to přeci jenom není tak chladný..... Ubalil jsem si ke kávě cigaretku, protože moc dobře vím, že radost se vychutnává nejlépe, když k ní přidáte ještě nějakou další a dát si kávu, to pro mne radost je. Rozhodl jsem se, že počkám na celou hodinu, až budou vysílat zprávy o počasí. Napadlo mne totiž, že by mohlo třeba začít pršet a On by se na těch schodech mohl utopit a tím vyřešit svoje i moje trápení jednou pro vždy. Být mrtvý, nedělalo by mi žádné potíže namést ho na lopatku a vynést jej kamkoli. Aspoň myslím, protože smetí přeci také vynáším a nepřemýšlím nad tím, kam s ním. Jenom že, ve zprávách nepadla o dešti ani zmíňka. Celý minulý týden chcalo, že země nestíhala nebeskou vodu pít a ten den, ani kapka. Mněl jsem prostě pech a zřejmě mi bylo dáno, abych si celé to trápení vyžral, až do konce. Stejně ten nápad s utopením nebyl moc dobrý. Neznám sice osobně nikoho, kdo by se topil a už vůbec ne někoho, kdo by se utopil, ale ve filmech jsem to viděl a asi to nebude nic moc, podle toho, jak se tomu ti topící vždycky brání.... Jak jsem tak seděl a trápil se něčím, co jsem si rozhodně nezasloužil a co jsem ani nezavinil, padl můj zrak na sekeru, co jsem jí měl opřenou o zeď u kamen.... "No jó, ale když ona je tak velká a On tak maličký," bránil jsem se myšlence, která mi nabízela řešení, jak změnit toho napůl živého tvorečka ve smetí a tím sebe i jeho zbavit zbytečného trápení. "To už by byl asi lepší nůž," říkal jsem si, jenom že, nůž jsem měl jen jeden a ten jsem používal na krájení chleba a to mi nepřišlo jako dobrý nápad, tak jsem se raději zvedl a šel se podívat, jestli pořád ještě leží pode dveřma, nebo jestli jej náhodou nesebralo nějaké hladem zbědované zvíře, které mohlo jít kolem a nálezem toho tvorečka mohlo ukojit svůj trýznivý hlad.... Samozřejmě, že to tak nebylo. Žádné zvíře asi kolem nešlo, ani hladové, ani nasycené, nebo šlo, ale Jeho si nevšimlo, protože tam pořád ležel a ke všemu byl pořád živý, jak jsem poznal podle té otevírající, mrňavé tlamičky, díky které mi připomínal ryby vytažené z vody a lapající na vzduchu kdo ví po čem, když každý jiný, kdo lapá, tak přeci právě po vzduchu, který se občas nedostává. Znovu jsem se k němu sklonil, ale už jsem se ho nesnažil dotknout, protože jsem byl naštvaný z jeho života, který měl být tak krátký, že mu ani nedal šanci a čas na pochopení, proč přišel na svět, když z něho má tak rychle zase odejít. Díky těmto myšlenkám, se ve mně začal probouzet hněv na něho, nevinného, i na sebe sama, že tak dlouho nejsem schopný poskytnout pomoc, když jí někdo potřeboval, třeba i takovou, že jeho zbytečný život ukončím jedinou ranou sekery, kterou přeci dokážu po tolika letech používání ovládat s celkem dobrou přesností.... Prostě děs všech děsů a já se pořád nemohl rozhodnout. Uběhla spousta času a já jen dumal a dumal, jak se zbavit odpovědnosti, za zbavení se toho tvorečka, na kterého jsem se chvílema zlobil jen proto, že byl naživu.... Ještě dnes, mi z té vzpomínky běhá mráz po zádech a musím si od ní na chvíli odpočinout, ale vrátit se k ní musím, zase příště....

...Jen jedna věta.

25. dubna 2010 v 21:24 | zally
Spatřil jsem jí před sebou při poslechu Led Zeppelin. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost, jen vím, že ta myšlenka vyjádřená v jediné větě, byla jako kámen, řítící se z vrchu do údolí, lámající vše, co mělo smůlu, že mu stálo v cestě. Stejnou rychlostí a vše ničící silou prolétla mou myslí a zanechala za sebou vyvrácené, (či zvrácené?), kmeny pravd, které ve mě vyrůstaly od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat sám sebe. "To mně podrž," napadlo mně, když jsem se vrátil zpátky do reality, neboť jsem se na chvíli ocitl někde v místech, kam odchází zapomenuté vzpomínky a kam jistě mizí i světlo, když se otočí vypínačem. Jak je možné, že jsem si to po celá léta mého zbytečného, (až na pár dobrot, které se mi povedly),života neuvědomil? Existuje snad opravdu nějaký druhý prostor, do kterého smějí nakouknout ne oči, ale pouze naše myšlenky a to ještě jen ty, které si to zaslouží?... Jako bych se díval do zrcadla a najednou pochopil, co se skrývá mezi prstem, kterým se jej dotknete a tím druhým v odrazu. Znáte tu malou mezírku, která při dotyku se zrcadlem vzniká. Kolikrát, už mne napadlo, co to mezi nimi může být. Dva prsty, u kterých si nikdy nejsem jistý, zda jsou opravdu oba moje, zda mi opravdu oba patří... Zrovna hráli Black Dog a Bonzo bušil do těch svých několika škopků, jako by znal svou budoucnost a já ho ve svých myšlenkách viděl, jako bych koukal na obrazovku bedýnky, jak švihá rukama, se dvěma paličkami v každé z nich. Až mi mráz stavěl chlupy po těle do pozoru. Z ničeho nic, (jestli z něčeho, tak nemám ponětí s čeho), se mi v tom obrazu objevila věta, napsaná křídou na takové špinavé, oprýskané zdi, dost podobné té Saudkovo, co před ní staví své krásné ženy, aby díky ní i nim a svému umění vidět krásu i tam, kde jí vidí jen málokdo, dělal své fotky, rovnající se malbám starých mistrů. Snad ještě pan malíř Anderle, by se se svými obrazy mohl k takovým dílům přirovnat... Skoro jsem si tu větu nestihl přečíst, jak rychle se před mýma očima rozpadala a to jsem na ní koukal svým vnitřním zrakem, tak že možná za mýma očima, ale jinak to neumím popsat. Mizela tak rychle, že jsem stíhal číst, ale už jsem neměl čas, abych si mohl uvědomovat její význam. Připomínalo mi to rána, která prosedím na míse a včerejší strava ze mne jede takovým tempem, že si nikdy nevzpomenu, co jsem měl k večeři a o snídani ani nemluvě. Její význam mi došel asi tak ve stejnou chvíli, jako když vstanu po výkonu a podívám se pod sebe a hned si vzpomenu, co jsem měl i k obědu. Teď jsem, ale zůstal sedět, zíral jsem před sebe s výrazem, který má ten smailik s vyplazeným jazykem a v hlavě se mi vařil guláš, který by nechutnal, už od pohledu, ani tomu nejotrlejšímu Maďarovi. Et, kete, órom, nyť, umím to jen foneticky... "NEKONEČNÝ VESMÍR JE PRD, PROTI LIDSKÉ BLBOSTI!"... Netuším, ani nevzpomínám, kde a kdy jsem tuhle větu zaslechl, nebo kdy a kde jí spatřil, jen vím, že její síla ve mě bořila všechny dřívější víry, které jsem si v sobě vytvořil a kterým jsem stále věřil, když už to byly víry a které se týkaly moudrosti člověka, jako takového. Snad se to stalo kvůli tomu, že jsem seděl na balkoně, sluchátka na uších a v nich mi tepala muzika Led Zeppelin stejnou rychlostí, jako tepalo mé srdce a já při té veškeré nádheře začal myslet na jednoho soudruha, se kterým kdysi sousedil můj domov a žel také plot, který rozděloval naše zahrady. Podle mně nemohl za celý den dělat nic jiného, než psát stížnosti na všechny, kdo bydleli v jeho okolí a kdo ví, jestli je nepsal i na ty, co kolem jeho domu jen prošli. Já měl díky němu u sebe návštěvy starosty častěji, než politici na kraji a to jsem prý nebyl nejnavštěvovanější. Na druhou stranu musím přiznat, že nebýt tohoto úchylného souseda, úchylného na papír, tužku a pomluvy, tak bych se s naším starostou nikdy neseznámil a nespřátelil, neboť ne cizí voják, ale vlastní země politik, či úředník, je pro mne nepřítel numero jedna, tak že se takovým vyhýbám, jako čert kříži. Věřím totiž, že jejich nadutost, hloupost a politické smýšlení, jsou nakažlivější, než mor, či cholera... Nebudu se svěřovat s tím, co mi tenhle podivný tvor prováděl, ani s tím, co jsem mu na oplátku, ve stylu oko za oko, prováděl zase já, proto, že se za to dodnes stydím, přesto, že se jednalo o bezpečné a spíše, aspoň pro mne, humorné kousky, jen mně moc zajímá a nechce mi to dát spát, proč jsem si na něj po spoustě let vzpomněl a proč znovu teď, když myslím na tu kouzelnou větu. Kouzelnou proto, že se mi takové zdá její objevení v mé mysli a zrovna u takové reakční muziky, jakou Zeppelíni pro soudruhy představovali. Angličtinu neovládám a přiznám se, že cizí muziku poslouchám od nějakých třinácti let a nikdy mi tohle umění cizích jazyků nepřekáželo, abych si jí pořádně nevychutnal, takže slova mi onu větu asi vyvolat za očima nemohla. Možná tedy, stalo se to večer, když jsem koukal na západ jarního slunce a mraky byly tak červené, že tohle mohl být důvod, který ve mně vyvolal vzpomínky na dobu dávno minulou. Tak minulou, že jsem na ní přestal myslet a ona se mi takhle mohla chtít připomenout. Musím přiznat, že se jí to povedlo dokonale, proto, že od té chvíle v mé mysli naskakuje jedna vzpomínka za druhou a já se těším na to, že si je začnu zapisovat, proto, že mám kam. Mohl jsem, už dávno, zapsat vše na papír, ale v první třídě mně přeučila jedna z mnoha soudružek z leváka na praváka a nejen, že se po mně díky tomu nedá dodnes nic pořádně přečíst, ale hlavně mně díky tomu psát perem nebaví a povahu mám takovou, že co mne nebaví, to prostě nedělám. Jsem hrozný, já to o sobě vím, ale údajně chodí po světě lidé s horšími povahami a tak jsem se s tím celkem vyrovnal a dokonce jsem k tomu nepotřeboval nic jiného, než si párkrát přečíst něco od pana Freuda, který prý byl také levák, ale mám takový dojem, že nepřeučený... Tímhle článkem jsem si tak trochu připravil půdu na zasetí těch příštích, do kterých se pokusím vložit vlastní zážitky a vzpomínky a budu doufat, neb hospodář jsem nikdy nebyl dobrý, že se mi podaří vypěstovat i něco jiného, než jen závislost na zírání na monitor, na kterém naskakují čísla na stránkách Worldmeters... Snad to tedy příště bude lepší.
 


Konečně se vyspím?

24. dubna 2010 v 7:55 | zally
Tak jsem se celý týden těšil, jak se dneska konečně vyspím a už je to tady. Od čtyř hodin straším u PC, nejdřív jsem si ale zašel na WC, pak si pustil CD Rege Again the Machine a na rychlo zkoukl, jestli není něco zajímavého na UPC. Vzpomněl jsem si, (při pobytu na míse), na minulé tisíciletí, na tu dobu páry, která nebyla takovým zlodějem času, jako dnešní technická doba, která je jejím přímím potomkem. Nežehrám, jen pomalu stárnu a tak se vracím častěji ve vzpomínkách do mládí, neboť fyzicky mi to nějak nejde... Naučil jsem se novému způsobu, jak koukat do blba. Na stránkách Worldmeters sleduji, kolik lidí každou vteřinu přibývá na světě, jak ubývá uhlí, ropa i plyn a kolik se vydává za drogy. To je vážně dobré zaměstnání, ten narkobaron, kam se na něj hrabou s uhlím, či ropou. Až se příště zase narodím, nezmuchlám se a zahodím, jak zpíval pan Burian, budiž mu země lehká, ale namířím si to někam výš. Mám to vymyšlený, jako někam do Bolívie, tedy, pokud se ještě bude vyrábět Kokakola, (to K je záměrné)... Jinak si nemám na co stěžovat. Poslední dobou mne radost a štěstí navštěvují často, ani nevím, čím si to zasloužím, ale poznám, když přijdou, i když je ostatní třeba nevidí. Asi je to tím, že jsou mé, že mi patří a tak se jiným neukazují. Nevím, jestli je to jenom můj pocit, ale zdá se mi, že lidé se trápí čím dál víc. Já vím, že na světě je spousta bolesti a trápení, ale je to všechno velmi vzdálené, až tak, že je to neštěstí cizí, přesto si jej spousta z nás přivlastňuje, jako by toho svého měli málo. Možná se dobrého obáváme, proto, že věříme, že po radosti musí následovat bolest a tak radost nedáváme najevo, aby si toho náhodou nevšimla smůla a nepřilepila se na nás. Nebo je radostí a štěstí na světě mnohem víc, než toho špatného a čeho je méně, to je přeci cennější. Nebo ne? Možná proto, si trápení užíváme a sami jej vyhledáváme, ale to je myslím nějaká úchylka, zvaná Masochismus. Safra, nějak mi s toho vychází, že je lidstvo banda úchyláků a to jsem chtěl psát o tom, že jsem se probudil příliš brzy, aby moje hlava zvládla něco jiného, než koukání do blba, (viz. Worldmeters)... Jsem za každé probuzení rád, i když je to třeba, jako dnes, zbytečně brzy, ale ve svém věku jsem rád i za to, že se vůbec probudím. Já vím, jsou kolem mne mnohem starší, ale oni to určitě říkali taky, jen to neměli kam napsat... Před dvěma dny jsem dostal k narozeninám od mojí holky milovaný nový mobil,což byla další radost, kterou za mnou poslala a já paco, místo abych se jí víc věnoval, jsem si s touhle hračkou hrál celý večer. Dotyková obrazovka se mi pořád brání, jako bych jí ubližoval, nebo co. Musím se polepšit a nepíšu to pro to, že čte moje výtvory, které tady s úmorem tvořím. Hihihi. Zapomněl bych napsat, že mám narozeniny v srpnu, přesně 8.8. To je prostě celá moje žena jediná. Dává mi tolik lásky, že se kvůli tomu pořád zadlužuji a vůbec nevím, jak budu stíhat tolik propůjčené lásky vracet. Další důvod, proč se těšit na ráno a následný den i dny další. Jsem asi jediný dlužník na světě, který se ze svého dluhu raduje a s radostí se zadlužuje dál a dál... Jsem asi přející člověk, neboť každému, kdo si tohle přečte přeji, aby i on, nebo ona, měli někoho, kvůli komu se budou těšit na probuzení i usínání, aby se vyprdli na všechny světové i vlastní krize a koukali kolem sebe, jestli k nim náhodou nepřicházejí radost se štěstím na návštěvu, neboť před nimi se dveře zavírat nevyplácí. A ze slušnosti ani nemá... Tak o tom vyspání tu toho moc nebylo, ale snad to bude příště lepší.

Generační problém?

11. dubna 2010 v 12:33 | zally
Pivo mi nechutná, piju ho, co jsem s pitím začal. Žít mne nebaví, žiju od prvního nadechnutí. Kouření je fuj, ale pálím jednu za druhou. A myšlení? To mne setsakra bolí, ale přemýšlím pořád. Zřejmě je to tím, že jsem člověk a jako takový, jsem nucen dělat vše, co dělali ti přede mnou. Štěstí, že nemusím válčit, to by mne také nebavilo. Sice jsem to ještě nikdy nevyzkoušel, ale nějak jsem vytušil, že to není to pravé ořechové, pro mou povahu. Válku mi plně nahrazuje boj s dítětem v pubertě. Vím, že jsem předem odsouzen k totální prohře, přesto se snažím o nemožné, ale sportku také vsázím, ač je údajně stejná šance, že mi na zahradě přistanou mimozemšťané, jako že vyhraji první pořadí. S mým štěstím, bych to viděl na to setkání třetího druhu. Na druhou stranu jsem těm, co mne předcházeli vděčný, že jsem po nich zdědil umění radovat se, milovat se, (nemyšleno množit se,viz. problém s pubertou výše zmíněný) a budit se do jarního rána. Vlastně je toho víc, proč by se člověk v mém věku, měl s každého započatého rána radovat, ale musím si něco nechat také na později, abych tu všechno dobré a krásné nevyplácal hned v druhém článku. Tímhle ještě navazuji na ten první, před kterým, (i po něm), jsem navštívil jiné stránky, (blogy) a pročetl si spoustu stížností na nás, dnes už minulé, tedy ty před nimi, že jsme jako špatní, že jsme ty nynější přivedli mezi sebe a oni se teď, stejně jako mi, musí ráno budit, poslouchat naše keci o tom, jak po nich pořád něco chceme a další podobné hrůzy. A muziku prý také posloucháme hroznou, přesto, že takový Led Zeppelin byly vyhlášení kapelou všech dob a že to s takovými šamanskými tanci s bubínky museli mít těžké srovnávání, když už tedy všech dob. Zajímám se o dění ve světě a tak mne občas napadne, když ti rozumové vymýšlejí pro národy mírové smlouvy, proč se ještě nenašel někdo, kdo by donutil zakopat válečnou sekyru mezi otcem, či matkou a jejich potomky? A proč tahle válka vůbec vznikla? Pravdou asi bude, že na vinně jsme v tomto případě mi starší, proto, že mladší přeci dědí moudrosti, ale i hlouposti po nás a tak si občas říkám: "Co já těm svým mladým vlastně odkazuji?" Vzpomínám a napadá mne spousta zákazů a příkazů a slova, jako: "Tohle nedělej, ale já můžu, proto, že jsem už dospělý"...atd.... Tady to mám. Nechci rozumovat, ale dělám to a nepřestanu s tím stejně, jako s kouřením, pitím i žitím. Ach jo, chudák já. A co teprve ti, co přišli, až po mně? Člověk by si na ně chtěl taky zanadávat, ale ono to nějak nechce jít, jako to občas nejde po ránu, v té nejmenší místnosti každého bytu, či domu a tlačit to ven silou, to mně taky nebaví. Od té doby, co jsem tam seděl u jedné kamarádky a ona měla na dveřích, přímo naproti mně, zavěšené veliké zrcadlo a já v něm spatřil ty moje vyvalené a námahou zarudlé oči... No hrůza hrůz. Kam se na to hrabou nějaké generační problémy... Tohle je druhý článek, tak ten další snad bude lepší...

Tak jů, jdeme na to...

6. dubna 2010 v 23:55 | zally
První článek: Než jsem se k němu odhodlal, navštívil jsem pár Blogů a musím přiznat, že návštěva tohoto, pro mne doposud neznámého světa, mi přinesla hned několik radostí. Například jsem zjistil, že existují lidé, kteří mají rádi Led Zeppelin. Jiní jsou naopak neradi, že se narodili a že jim nezbývá nic jiného, než se probudit do dalšího dne, ve kterém potkají své blízké, či kohokoli jiného. Ne, že bych přál někomu nešťastný život, ale radostí pro mne je zjištění, že na tom nejsem zase tak blbě, jak se mi snaží, někteří mně blízcí, namluvit... A teď ty moje holky překrásný. Takhle jsem si nazval stránky, (nevím proč,ale slovo Blog mi nějak nejde k duhu), na které se chci vracet, proto, že čtení v nich mne dostává do zvláštních pocitů, asi stejně, jako když poslouchám muziku, nebo miluji, nebo se pořádně nažeru. Co bych si nalhával, když v kolonce pohlaví, jsem po pravdě označil muž. I pro mne patří zabijačka do seznamu vyjmenovaných slov, jako jsou romantika, láska, sex, či Rock'n'Roll... Jsem zřejmě takhle nadšený a pěji proto chválu, že jsem se na starší koulena pustil nedávno do PC a ono mne, k mému velikému překvapení, začíná poslouchat, což o nikom, ani jiném, říct nemohu. Pravdou je, že jsem měl psa a ten poslouchal na slovo, ale jak se říká, nikdy jsem nezjistil, na které... V každém případě děkuji všem mým holkám překrásným, (stránkám, blogům), které mi dopřály potěšení i ponaučení, neb používat PC k hraní her, mne opravdu nebaví a k práci jej nepotřebuji, tak že bych vlastně nevěděl, co s ním... Tak jů, mám to za sebou a na podruhé to snad bude lepší.

Kam dál