Duben 2010

...Jen jedna věta.

25. dubna 2010 v 21:24 | zally
Spatřil jsem jí před sebou při poslechu Led Zeppelin. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost, jen vím, že ta myšlenka vyjádřená v jediné větě, byla jako kámen, řítící se z vrchu do údolí, lámající vše, co mělo smůlu, že mu stálo v cestě. Stejnou rychlostí a vše ničící silou prolétla mou myslí a zanechala za sebou vyvrácené, (či zvrácené?), kmeny pravd, které ve mě vyrůstaly od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat sám sebe. "To mně podrž," napadlo mně, když jsem se vrátil zpátky do reality, neboť jsem se na chvíli ocitl někde v místech, kam odchází zapomenuté vzpomínky a kam jistě mizí i světlo, když se otočí vypínačem. Jak je možné, že jsem si to po celá léta mého zbytečného, (až na pár dobrot, které se mi povedly),života neuvědomil? Existuje snad opravdu nějaký druhý prostor, do kterého smějí nakouknout ne oči, ale pouze naše myšlenky a to ještě jen ty, které si to zaslouží?... Jako bych se díval do zrcadla a najednou pochopil, co se skrývá mezi prstem, kterým se jej dotknete a tím druhým v odrazu. Znáte tu malou mezírku, která při dotyku se zrcadlem vzniká. Kolikrát, už mne napadlo, co to mezi nimi může být. Dva prsty, u kterých si nikdy nejsem jistý, zda jsou opravdu oba moje, zda mi opravdu oba patří... Zrovna hráli Black Dog a Bonzo bušil do těch svých několika škopků, jako by znal svou budoucnost a já ho ve svých myšlenkách viděl, jako bych koukal na obrazovku bedýnky, jak švihá rukama, se dvěma paličkami v každé z nich. Až mi mráz stavěl chlupy po těle do pozoru. Z ničeho nic, (jestli z něčeho, tak nemám ponětí s čeho), se mi v tom obrazu objevila věta, napsaná křídou na takové špinavé, oprýskané zdi, dost podobné té Saudkovo, co před ní staví své krásné ženy, aby díky ní i nim a svému umění vidět krásu i tam, kde jí vidí jen málokdo, dělal své fotky, rovnající se malbám starých mistrů. Snad ještě pan malíř Anderle, by se se svými obrazy mohl k takovým dílům přirovnat... Skoro jsem si tu větu nestihl přečíst, jak rychle se před mýma očima rozpadala a to jsem na ní koukal svým vnitřním zrakem, tak že možná za mýma očima, ale jinak to neumím popsat. Mizela tak rychle, že jsem stíhal číst, ale už jsem neměl čas, abych si mohl uvědomovat její význam. Připomínalo mi to rána, která prosedím na míse a včerejší strava ze mne jede takovým tempem, že si nikdy nevzpomenu, co jsem měl k večeři a o snídani ani nemluvě. Její význam mi došel asi tak ve stejnou chvíli, jako když vstanu po výkonu a podívám se pod sebe a hned si vzpomenu, co jsem měl i k obědu. Teď jsem, ale zůstal sedět, zíral jsem před sebe s výrazem, který má ten smailik s vyplazeným jazykem a v hlavě se mi vařil guláš, který by nechutnal, už od pohledu, ani tomu nejotrlejšímu Maďarovi. Et, kete, órom, nyť, umím to jen foneticky... "NEKONEČNÝ VESMÍR JE PRD, PROTI LIDSKÉ BLBOSTI!"... Netuším, ani nevzpomínám, kde a kdy jsem tuhle větu zaslechl, nebo kdy a kde jí spatřil, jen vím, že její síla ve mě bořila všechny dřívější víry, které jsem si v sobě vytvořil a kterým jsem stále věřil, když už to byly víry a které se týkaly moudrosti člověka, jako takového. Snad se to stalo kvůli tomu, že jsem seděl na balkoně, sluchátka na uších a v nich mi tepala muzika Led Zeppelin stejnou rychlostí, jako tepalo mé srdce a já při té veškeré nádheře začal myslet na jednoho soudruha, se kterým kdysi sousedil můj domov a žel také plot, který rozděloval naše zahrady. Podle mně nemohl za celý den dělat nic jiného, než psát stížnosti na všechny, kdo bydleli v jeho okolí a kdo ví, jestli je nepsal i na ty, co kolem jeho domu jen prošli. Já měl díky němu u sebe návštěvy starosty častěji, než politici na kraji a to jsem prý nebyl nejnavštěvovanější. Na druhou stranu musím přiznat, že nebýt tohoto úchylného souseda, úchylného na papír, tužku a pomluvy, tak bych se s naším starostou nikdy neseznámil a nespřátelil, neboť ne cizí voják, ale vlastní země politik, či úředník, je pro mne nepřítel numero jedna, tak že se takovým vyhýbám, jako čert kříži. Věřím totiž, že jejich nadutost, hloupost a politické smýšlení, jsou nakažlivější, než mor, či cholera... Nebudu se svěřovat s tím, co mi tenhle podivný tvor prováděl, ani s tím, co jsem mu na oplátku, ve stylu oko za oko, prováděl zase já, proto, že se za to dodnes stydím, přesto, že se jednalo o bezpečné a spíše, aspoň pro mne, humorné kousky, jen mně moc zajímá a nechce mi to dát spát, proč jsem si na něj po spoustě let vzpomněl a proč znovu teď, když myslím na tu kouzelnou větu. Kouzelnou proto, že se mi takové zdá její objevení v mé mysli a zrovna u takové reakční muziky, jakou Zeppelíni pro soudruhy představovali. Angličtinu neovládám a přiznám se, že cizí muziku poslouchám od nějakých třinácti let a nikdy mi tohle umění cizích jazyků nepřekáželo, abych si jí pořádně nevychutnal, takže slova mi onu větu asi vyvolat za očima nemohla. Možná tedy, stalo se to večer, když jsem koukal na západ jarního slunce a mraky byly tak červené, že tohle mohl být důvod, který ve mně vyvolal vzpomínky na dobu dávno minulou. Tak minulou, že jsem na ní přestal myslet a ona se mi takhle mohla chtít připomenout. Musím přiznat, že se jí to povedlo dokonale, proto, že od té chvíle v mé mysli naskakuje jedna vzpomínka za druhou a já se těším na to, že si je začnu zapisovat, proto, že mám kam. Mohl jsem, už dávno, zapsat vše na papír, ale v první třídě mně přeučila jedna z mnoha soudružek z leváka na praváka a nejen, že se po mně díky tomu nedá dodnes nic pořádně přečíst, ale hlavně mně díky tomu psát perem nebaví a povahu mám takovou, že co mne nebaví, to prostě nedělám. Jsem hrozný, já to o sobě vím, ale údajně chodí po světě lidé s horšími povahami a tak jsem se s tím celkem vyrovnal a dokonce jsem k tomu nepotřeboval nic jiného, než si párkrát přečíst něco od pana Freuda, který prý byl také levák, ale mám takový dojem, že nepřeučený... Tímhle článkem jsem si tak trochu připravil půdu na zasetí těch příštích, do kterých se pokusím vložit vlastní zážitky a vzpomínky a budu doufat, neb hospodář jsem nikdy nebyl dobrý, že se mi podaří vypěstovat i něco jiného, než jen závislost na zírání na monitor, na kterém naskakují čísla na stránkách Worldmeters... Snad to tedy příště bude lepší.

Konečně se vyspím?

24. dubna 2010 v 7:55 | zally
Tak jsem se celý týden těšil, jak se dneska konečně vyspím a už je to tady. Od čtyř hodin straším u PC, nejdřív jsem si ale zašel na WC, pak si pustil CD Rege Again the Machine a na rychlo zkoukl, jestli není něco zajímavého na UPC. Vzpomněl jsem si, (při pobytu na míse), na minulé tisíciletí, na tu dobu páry, která nebyla takovým zlodějem času, jako dnešní technická doba, která je jejím přímím potomkem. Nežehrám, jen pomalu stárnu a tak se vracím častěji ve vzpomínkách do mládí, neboť fyzicky mi to nějak nejde... Naučil jsem se novému způsobu, jak koukat do blba. Na stránkách Worldmeters sleduji, kolik lidí každou vteřinu přibývá na světě, jak ubývá uhlí, ropa i plyn a kolik se vydává za drogy. To je vážně dobré zaměstnání, ten narkobaron, kam se na něj hrabou s uhlím, či ropou. Až se příště zase narodím, nezmuchlám se a zahodím, jak zpíval pan Burian, budiž mu země lehká, ale namířím si to někam výš. Mám to vymyšlený, jako někam do Bolívie, tedy, pokud se ještě bude vyrábět Kokakola, (to K je záměrné)... Jinak si nemám na co stěžovat. Poslední dobou mne radost a štěstí navštěvují často, ani nevím, čím si to zasloužím, ale poznám, když přijdou, i když je ostatní třeba nevidí. Asi je to tím, že jsou mé, že mi patří a tak se jiným neukazují. Nevím, jestli je to jenom můj pocit, ale zdá se mi, že lidé se trápí čím dál víc. Já vím, že na světě je spousta bolesti a trápení, ale je to všechno velmi vzdálené, až tak, že je to neštěstí cizí, přesto si jej spousta z nás přivlastňuje, jako by toho svého měli málo. Možná se dobrého obáváme, proto, že věříme, že po radosti musí následovat bolest a tak radost nedáváme najevo, aby si toho náhodou nevšimla smůla a nepřilepila se na nás. Nebo je radostí a štěstí na světě mnohem víc, než toho špatného a čeho je méně, to je přeci cennější. Nebo ne? Možná proto, si trápení užíváme a sami jej vyhledáváme, ale to je myslím nějaká úchylka, zvaná Masochismus. Safra, nějak mi s toho vychází, že je lidstvo banda úchyláků a to jsem chtěl psát o tom, že jsem se probudil příliš brzy, aby moje hlava zvládla něco jiného, než koukání do blba, (viz. Worldmeters)... Jsem za každé probuzení rád, i když je to třeba, jako dnes, zbytečně brzy, ale ve svém věku jsem rád i za to, že se vůbec probudím. Já vím, jsou kolem mne mnohem starší, ale oni to určitě říkali taky, jen to neměli kam napsat... Před dvěma dny jsem dostal k narozeninám od mojí holky milovaný nový mobil,což byla další radost, kterou za mnou poslala a já paco, místo abych se jí víc věnoval, jsem si s touhle hračkou hrál celý večer. Dotyková obrazovka se mi pořád brání, jako bych jí ubližoval, nebo co. Musím se polepšit a nepíšu to pro to, že čte moje výtvory, které tady s úmorem tvořím. Hihihi. Zapomněl bych napsat, že mám narozeniny v srpnu, přesně 8.8. To je prostě celá moje žena jediná. Dává mi tolik lásky, že se kvůli tomu pořád zadlužuji a vůbec nevím, jak budu stíhat tolik propůjčené lásky vracet. Další důvod, proč se těšit na ráno a následný den i dny další. Jsem asi jediný dlužník na světě, který se ze svého dluhu raduje a s radostí se zadlužuje dál a dál... Jsem asi přející člověk, neboť každému, kdo si tohle přečte přeji, aby i on, nebo ona, měli někoho, kvůli komu se budou těšit na probuzení i usínání, aby se vyprdli na všechny světové i vlastní krize a koukali kolem sebe, jestli k nim náhodou nepřicházejí radost se štěstím na návštěvu, neboť před nimi se dveře zavírat nevyplácí. A ze slušnosti ani nemá... Tak o tom vyspání tu toho moc nebylo, ale snad to bude příště lepší.

Generační problém?

11. dubna 2010 v 12:33 | zally
Pivo mi nechutná, piju ho, co jsem s pitím začal. Žít mne nebaví, žiju od prvního nadechnutí. Kouření je fuj, ale pálím jednu za druhou. A myšlení? To mne setsakra bolí, ale přemýšlím pořád. Zřejmě je to tím, že jsem člověk a jako takový, jsem nucen dělat vše, co dělali ti přede mnou. Štěstí, že nemusím válčit, to by mne také nebavilo. Sice jsem to ještě nikdy nevyzkoušel, ale nějak jsem vytušil, že to není to pravé ořechové, pro mou povahu. Válku mi plně nahrazuje boj s dítětem v pubertě. Vím, že jsem předem odsouzen k totální prohře, přesto se snažím o nemožné, ale sportku také vsázím, ač je údajně stejná šance, že mi na zahradě přistanou mimozemšťané, jako že vyhraji první pořadí. S mým štěstím, bych to viděl na to setkání třetího druhu. Na druhou stranu jsem těm, co mne předcházeli vděčný, že jsem po nich zdědil umění radovat se, milovat se, (nemyšleno množit se,viz. problém s pubertou výše zmíněný) a budit se do jarního rána. Vlastně je toho víc, proč by se člověk v mém věku, měl s každého započatého rána radovat, ale musím si něco nechat také na později, abych tu všechno dobré a krásné nevyplácal hned v druhém článku. Tímhle ještě navazuji na ten první, před kterým, (i po něm), jsem navštívil jiné stránky, (blogy) a pročetl si spoustu stížností na nás, dnes už minulé, tedy ty před nimi, že jsme jako špatní, že jsme ty nynější přivedli mezi sebe a oni se teď, stejně jako mi, musí ráno budit, poslouchat naše keci o tom, jak po nich pořád něco chceme a další podobné hrůzy. A muziku prý také posloucháme hroznou, přesto, že takový Led Zeppelin byly vyhlášení kapelou všech dob a že to s takovými šamanskými tanci s bubínky museli mít těžké srovnávání, když už tedy všech dob. Zajímám se o dění ve světě a tak mne občas napadne, když ti rozumové vymýšlejí pro národy mírové smlouvy, proč se ještě nenašel někdo, kdo by donutil zakopat válečnou sekyru mezi otcem, či matkou a jejich potomky? A proč tahle válka vůbec vznikla? Pravdou asi bude, že na vinně jsme v tomto případě mi starší, proto, že mladší přeci dědí moudrosti, ale i hlouposti po nás a tak si občas říkám: "Co já těm svým mladým vlastně odkazuji?" Vzpomínám a napadá mne spousta zákazů a příkazů a slova, jako: "Tohle nedělej, ale já můžu, proto, že jsem už dospělý"...atd.... Tady to mám. Nechci rozumovat, ale dělám to a nepřestanu s tím stejně, jako s kouřením, pitím i žitím. Ach jo, chudák já. A co teprve ti, co přišli, až po mně? Člověk by si na ně chtěl taky zanadávat, ale ono to nějak nechce jít, jako to občas nejde po ránu, v té nejmenší místnosti každého bytu, či domu a tlačit to ven silou, to mně taky nebaví. Od té doby, co jsem tam seděl u jedné kamarádky a ona měla na dveřích, přímo naproti mně, zavěšené veliké zrcadlo a já v něm spatřil ty moje vyvalené a námahou zarudlé oči... No hrůza hrůz. Kam se na to hrabou nějaké generační problémy... Tohle je druhý článek, tak ten další snad bude lepší...

Tak jů, jdeme na to...

6. dubna 2010 v 23:55 | zally
První článek: Než jsem se k němu odhodlal, navštívil jsem pár Blogů a musím přiznat, že návštěva tohoto, pro mne doposud neznámého světa, mi přinesla hned několik radostí. Například jsem zjistil, že existují lidé, kteří mají rádi Led Zeppelin. Jiní jsou naopak neradi, že se narodili a že jim nezbývá nic jiného, než se probudit do dalšího dne, ve kterém potkají své blízké, či kohokoli jiného. Ne, že bych přál někomu nešťastný život, ale radostí pro mne je zjištění, že na tom nejsem zase tak blbě, jak se mi snaží, někteří mně blízcí, namluvit... A teď ty moje holky překrásný. Takhle jsem si nazval stránky, (nevím proč,ale slovo Blog mi nějak nejde k duhu), na které se chci vracet, proto, že čtení v nich mne dostává do zvláštních pocitů, asi stejně, jako když poslouchám muziku, nebo miluji, nebo se pořádně nažeru. Co bych si nalhával, když v kolonce pohlaví, jsem po pravdě označil muž. I pro mne patří zabijačka do seznamu vyjmenovaných slov, jako jsou romantika, láska, sex, či Rock'n'Roll... Jsem zřejmě takhle nadšený a pěji proto chválu, že jsem se na starší koulena pustil nedávno do PC a ono mne, k mému velikému překvapení, začíná poslouchat, což o nikom, ani jiném, říct nemohu. Pravdou je, že jsem měl psa a ten poslouchal na slovo, ale jak se říká, nikdy jsem nezjistil, na které... V každém případě děkuji všem mým holkám překrásným, (stránkám, blogům), které mi dopřály potěšení i ponaučení, neb používat PC k hraní her, mne opravdu nebaví a k práci jej nepotřebuji, tak že bych vlastně nevěděl, co s ním... Tak jů, mám to za sebou a na podruhé to snad bude lepší.