Generační problém?

11. dubna 2010 v 12:33 | zally
Pivo mi nechutná, piju ho, co jsem s pitím začal. Žít mne nebaví, žiju od prvního nadechnutí. Kouření je fuj, ale pálím jednu za druhou. A myšlení? To mne setsakra bolí, ale přemýšlím pořád. Zřejmě je to tím, že jsem člověk a jako takový, jsem nucen dělat vše, co dělali ti přede mnou. Štěstí, že nemusím válčit, to by mne také nebavilo. Sice jsem to ještě nikdy nevyzkoušel, ale nějak jsem vytušil, že to není to pravé ořechové, pro mou povahu. Válku mi plně nahrazuje boj s dítětem v pubertě. Vím, že jsem předem odsouzen k totální prohře, přesto se snažím o nemožné, ale sportku také vsázím, ač je údajně stejná šance, že mi na zahradě přistanou mimozemšťané, jako že vyhraji první pořadí. S mým štěstím, bych to viděl na to setkání třetího druhu. Na druhou stranu jsem těm, co mne předcházeli vděčný, že jsem po nich zdědil umění radovat se, milovat se, (nemyšleno množit se,viz. problém s pubertou výše zmíněný) a budit se do jarního rána. Vlastně je toho víc, proč by se člověk v mém věku, měl s každého započatého rána radovat, ale musím si něco nechat také na později, abych tu všechno dobré a krásné nevyplácal hned v druhém článku. Tímhle ještě navazuji na ten první, před kterým, (i po něm), jsem navštívil jiné stránky, (blogy) a pročetl si spoustu stížností na nás, dnes už minulé, tedy ty před nimi, že jsme jako špatní, že jsme ty nynější přivedli mezi sebe a oni se teď, stejně jako mi, musí ráno budit, poslouchat naše keci o tom, jak po nich pořád něco chceme a další podobné hrůzy. A muziku prý také posloucháme hroznou, přesto, že takový Led Zeppelin byly vyhlášení kapelou všech dob a že to s takovými šamanskými tanci s bubínky museli mít těžké srovnávání, když už tedy všech dob. Zajímám se o dění ve světě a tak mne občas napadne, když ti rozumové vymýšlejí pro národy mírové smlouvy, proč se ještě nenašel někdo, kdo by donutil zakopat válečnou sekyru mezi otcem, či matkou a jejich potomky? A proč tahle válka vůbec vznikla? Pravdou asi bude, že na vinně jsme v tomto případě mi starší, proto, že mladší přeci dědí moudrosti, ale i hlouposti po nás a tak si občas říkám: "Co já těm svým mladým vlastně odkazuji?" Vzpomínám a napadá mne spousta zákazů a příkazů a slova, jako: "Tohle nedělej, ale já můžu, proto, že jsem už dospělý"...atd.... Tady to mám. Nechci rozumovat, ale dělám to a nepřestanu s tím stejně, jako s kouřením, pitím i žitím. Ach jo, chudák já. A co teprve ti, co přišli, až po mně? Člověk by si na ně chtěl taky zanadávat, ale ono to nějak nechce jít, jako to občas nejde po ránu, v té nejmenší místnosti každého bytu, či domu a tlačit to ven silou, to mně taky nebaví. Od té doby, co jsem tam seděl u jedné kamarádky a ona měla na dveřích, přímo naproti mně, zavěšené veliké zrcadlo a já v něm spatřil ty moje vyvalené a námahou zarudlé oči... No hrůza hrůz. Kam se na to hrabou nějaké generační problémy... Tohle je druhý článek, tak ten další snad bude lepší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | 11. dubna 2010 v 14:59 | Reagovat

Tyhle rozpory mezi generacemi budou věčné - to, co my dneska říkáme svým dětem, to nám říkali kdysi rodiče taky. A ty naše děti to zas budou praktikovat na svých. Takže to je věčný boj.

2 Zally Zally | 11. dubna 2010 v 18:51 | Reagovat

[1]: Já vím, paní Robko, ale to já jen tak. Rád se zamýšlím nad obyčejným a pro spoustu lidí samozřejmým natolik, že už to pro ně přestává existovat. Jako třeba jarní rána. Děkuji za povšimnutí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama