...Jen jedna věta.

25. dubna 2010 v 21:24 | zally
Spatřil jsem jí před sebou při poslechu Led Zeppelin. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost, jen vím, že ta myšlenka vyjádřená v jediné větě, byla jako kámen, řítící se z vrchu do údolí, lámající vše, co mělo smůlu, že mu stálo v cestě. Stejnou rychlostí a vše ničící silou prolétla mou myslí a zanechala za sebou vyvrácené, (či zvrácené?), kmeny pravd, které ve mě vyrůstaly od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat sám sebe. "To mně podrž," napadlo mně, když jsem se vrátil zpátky do reality, neboť jsem se na chvíli ocitl někde v místech, kam odchází zapomenuté vzpomínky a kam jistě mizí i světlo, když se otočí vypínačem. Jak je možné, že jsem si to po celá léta mého zbytečného, (až na pár dobrot, které se mi povedly),života neuvědomil? Existuje snad opravdu nějaký druhý prostor, do kterého smějí nakouknout ne oči, ale pouze naše myšlenky a to ještě jen ty, které si to zaslouží?... Jako bych se díval do zrcadla a najednou pochopil, co se skrývá mezi prstem, kterým se jej dotknete a tím druhým v odrazu. Znáte tu malou mezírku, která při dotyku se zrcadlem vzniká. Kolikrát, už mne napadlo, co to mezi nimi může být. Dva prsty, u kterých si nikdy nejsem jistý, zda jsou opravdu oba moje, zda mi opravdu oba patří... Zrovna hráli Black Dog a Bonzo bušil do těch svých několika škopků, jako by znal svou budoucnost a já ho ve svých myšlenkách viděl, jako bych koukal na obrazovku bedýnky, jak švihá rukama, se dvěma paličkami v každé z nich. Až mi mráz stavěl chlupy po těle do pozoru. Z ničeho nic, (jestli z něčeho, tak nemám ponětí s čeho), se mi v tom obrazu objevila věta, napsaná křídou na takové špinavé, oprýskané zdi, dost podobné té Saudkovo, co před ní staví své krásné ženy, aby díky ní i nim a svému umění vidět krásu i tam, kde jí vidí jen málokdo, dělal své fotky, rovnající se malbám starých mistrů. Snad ještě pan malíř Anderle, by se se svými obrazy mohl k takovým dílům přirovnat... Skoro jsem si tu větu nestihl přečíst, jak rychle se před mýma očima rozpadala a to jsem na ní koukal svým vnitřním zrakem, tak že možná za mýma očima, ale jinak to neumím popsat. Mizela tak rychle, že jsem stíhal číst, ale už jsem neměl čas, abych si mohl uvědomovat její význam. Připomínalo mi to rána, která prosedím na míse a včerejší strava ze mne jede takovým tempem, že si nikdy nevzpomenu, co jsem měl k večeři a o snídani ani nemluvě. Její význam mi došel asi tak ve stejnou chvíli, jako když vstanu po výkonu a podívám se pod sebe a hned si vzpomenu, co jsem měl i k obědu. Teď jsem, ale zůstal sedět, zíral jsem před sebe s výrazem, který má ten smailik s vyplazeným jazykem a v hlavě se mi vařil guláš, který by nechutnal, už od pohledu, ani tomu nejotrlejšímu Maďarovi. Et, kete, órom, nyť, umím to jen foneticky... "NEKONEČNÝ VESMÍR JE PRD, PROTI LIDSKÉ BLBOSTI!"... Netuším, ani nevzpomínám, kde a kdy jsem tuhle větu zaslechl, nebo kdy a kde jí spatřil, jen vím, že její síla ve mě bořila všechny dřívější víry, které jsem si v sobě vytvořil a kterým jsem stále věřil, když už to byly víry a které se týkaly moudrosti člověka, jako takového. Snad se to stalo kvůli tomu, že jsem seděl na balkoně, sluchátka na uších a v nich mi tepala muzika Led Zeppelin stejnou rychlostí, jako tepalo mé srdce a já při té veškeré nádheře začal myslet na jednoho soudruha, se kterým kdysi sousedil můj domov a žel také plot, který rozděloval naše zahrady. Podle mně nemohl za celý den dělat nic jiného, než psát stížnosti na všechny, kdo bydleli v jeho okolí a kdo ví, jestli je nepsal i na ty, co kolem jeho domu jen prošli. Já měl díky němu u sebe návštěvy starosty častěji, než politici na kraji a to jsem prý nebyl nejnavštěvovanější. Na druhou stranu musím přiznat, že nebýt tohoto úchylného souseda, úchylného na papír, tužku a pomluvy, tak bych se s naším starostou nikdy neseznámil a nespřátelil, neboť ne cizí voják, ale vlastní země politik, či úředník, je pro mne nepřítel numero jedna, tak že se takovým vyhýbám, jako čert kříži. Věřím totiž, že jejich nadutost, hloupost a politické smýšlení, jsou nakažlivější, než mor, či cholera... Nebudu se svěřovat s tím, co mi tenhle podivný tvor prováděl, ani s tím, co jsem mu na oplátku, ve stylu oko za oko, prováděl zase já, proto, že se za to dodnes stydím, přesto, že se jednalo o bezpečné a spíše, aspoň pro mne, humorné kousky, jen mně moc zajímá a nechce mi to dát spát, proč jsem si na něj po spoustě let vzpomněl a proč znovu teď, když myslím na tu kouzelnou větu. Kouzelnou proto, že se mi takové zdá její objevení v mé mysli a zrovna u takové reakční muziky, jakou Zeppelíni pro soudruhy představovali. Angličtinu neovládám a přiznám se, že cizí muziku poslouchám od nějakých třinácti let a nikdy mi tohle umění cizích jazyků nepřekáželo, abych si jí pořádně nevychutnal, takže slova mi onu větu asi vyvolat za očima nemohla. Možná tedy, stalo se to večer, když jsem koukal na západ jarního slunce a mraky byly tak červené, že tohle mohl být důvod, který ve mně vyvolal vzpomínky na dobu dávno minulou. Tak minulou, že jsem na ní přestal myslet a ona se mi takhle mohla chtít připomenout. Musím přiznat, že se jí to povedlo dokonale, proto, že od té chvíle v mé mysli naskakuje jedna vzpomínka za druhou a já se těším na to, že si je začnu zapisovat, proto, že mám kam. Mohl jsem, už dávno, zapsat vše na papír, ale v první třídě mně přeučila jedna z mnoha soudružek z leváka na praváka a nejen, že se po mně díky tomu nedá dodnes nic pořádně přečíst, ale hlavně mně díky tomu psát perem nebaví a povahu mám takovou, že co mne nebaví, to prostě nedělám. Jsem hrozný, já to o sobě vím, ale údajně chodí po světě lidé s horšími povahami a tak jsem se s tím celkem vyrovnal a dokonce jsem k tomu nepotřeboval nic jiného, než si párkrát přečíst něco od pana Freuda, který prý byl také levák, ale mám takový dojem, že nepřeučený... Tímhle článkem jsem si tak trochu připravil půdu na zasetí těch příštích, do kterých se pokusím vložit vlastní zážitky a vzpomínky a budu doufat, neb hospodář jsem nikdy nebyl dobrý, že se mi podaří vypěstovat i něco jiného, než jen závislost na zírání na monitor, na kterém naskakují čísla na stránkách Worldmeters... Snad to tedy příště bude lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 julie julie | Web | 26. dubna 2010 v 9:02 | Reagovat

v některých větách mi připomínáte Čapka, je to stjně laskavé, "mazlivé" a milé. a vesmír je jen chleba co dopad k zemi tou stranou plnou másla, jak řiká vzteklej pes (http://vzteklejpes.blog.cz/1001/moc-paradoxu) ;)

2 Zally Zally | 26. dubna 2010 v 21:47 | Reagovat

Děkuji Julie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama