Květen 2010

Krteček-pokračování.

18. května 2010 v 8:07 | zally
........Sekera, nástroj vyvolávající představy o všem hrozném, čeho se v dějinách lidstva zůčastnila, přesto, že měla od svého počátku sloužit ku pomoci a ulehčení práce, jak si ve své naivitě myslím. Žel, naši předkové, budiž jim země lehká, většinu toho, co jim mělo ulehčit život, používali k jeho ukončení, nejlépe co nejrychlejšímu a nejbrutálnějšímu a já se k nim ve svém, teď už pevném rozhodnutí, přidal. Odnesl jsem si jí k špalku, na kterém jsem celá léta sekal jen a jen dřevo na topení, pak jsem vzal s kompostu jeden vyhozený lyst salátu, na který jsem opatrně přemístil tělíčko krtečka, vypadalo to, jako by ležel na dně gondoli, co plujou po kanálech v Benátkách, myslím těch Italských a obojí jsem položil na špalek. Věděl jsem, že nesmím moc přemýšlet, nejlépe vůbec, což se mi částečně podařilo. Jediné, co mne napadlo, když jsem vzal sekeru do ruky bylo, jak se mu mám, pro pána, trefit za krk, když přeci nejsem žádný kat Mydlář a On je tak maličký, že snad ani krk nemá. Pak jsem vypnul mozek a ťal.... No fůůůj!!! Děs, běs a hrůza, mne při pohledu nato, co jsem způsobil, když jsem poprvé od narození, ťal opravdu do živého, málem srazily do kolen. Těsně za ouškem, půlka hlavyčky, napůl krk a jedna pacička, ta přední, ležely oddělené od zbytku těla, které si nejspíš dál žilo svým životem, o který přeci nikdo nestál a který měl stejně během několika hodin skončit.... Bez rozmyslu jsem okamžitě sekl znovu a tentokrát se konečně trefil a hlavou mi proběhly vzpomínky na všechny ty babičky a tety, co topily bez mrknutí oka koťata, protože to prý pro ně bylo tak lepší, když je přeci nikdo, už nechtěl. Tak strašně, jako v tu chvíli, mi nebylo, ani když jsem se poprvé opil a při zvracení se mi před očima, dodnes nevím proč, zjevovalo žužu, takové barevné, tahací něco, co jsem od té doby nenáviděl, jen jsem se na to podíval.... Začal jsem znovu uvažovat, až ve chvíli, kdy jsem se vracel od popelnice, kam jsem uklidil a hlavně ukryl torzo krtečkova těla, aby snad náhodou někdo nespatřil, jakto dopadlo, když jsem se rozhodl pomoct a v tu chvíli jsem spatřil sousedovo kočku, jak na mne za plotem civí a vsadil bych cokoli, že se opravdu, jestli ne přímo smála, tak určitě usmívala a že ve smíchu a úsměvu, je přeci veliký rozdíl. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí několikrát pozoroval, ukrytý za záclonou, jak leze na mou zahradu a zaklepáním na skleněnou tabulku, jsem jí občas vyplašil, tak mne napadlo, že to určitě ona někde vyhrabala to krtčí mládě a pak ho přinesla ke mně a položila na mé schody, aby se pomstila. Nebo ho naopak donesla, jako dar, aby dala najevo, že mne tady považuje za pána a hned jsem si vzpomněl na všechny ty bohy, kterým lidé nosívali a stále ještě nosí, různé dary, živě, či mrtvé a od toho dne vím, jak se asi musí cítit a proč nám nikdy nesplní naše modlitby a přání, která od nich za to požadujeme. Kdyby ta kočka v tu chvíli přišla ke mně a požadovala, třeba jen pohlazení, nejsem si dodnes jistý, jestli by neskončila na stejném špalku, jako její dar, pokud její tedy byl, ale nejspíš ne, protože soused se o ní nestaral a tak byla vyhublá a pořád naježená, až mi ho připomínala, ale narozdíl od něj, mi jí bylo líto a občas jsem jí koupil konzervu pro kočky, protože jsem nevěděl, jestli jí můžu kupovat konzervy pro psy, když ti se mi na těch obrázkách líbily vždycky víc a taky je mám raději, ty psy, ne ty konzervy.... Takhle to tedy dopadlo, když jsem se rozhodl, že pomůžu a od toho dne mne jímá hrůza pokaždé, když mne někdo o pomoc požádá, protože si hned vzpomenu na toho krtečka a jak dlouho trvalo mé rozhodnutí zbavit jej trápení, přičemž jsem myslel hlavně na trápení své a pokaždé za ním posílám svou omluvu do krtčího nebe, pokud tedy nějaké krtci mají a prosím ho o odpuštění, za mou nerozhodnost, i za to, že jsem se netrefil hned napoprvé. Snad to příště bude lepší.... Fuj, už nikdy nechci žádné příště, už nikdy nechci před svýma dveřma najít cokoli živého, ani polomrtvého, tedy pokud to bude ležet na schodech, protože jeden takový zážitek mi stačil, zatím na spoustu let, která od té doby utekla. Snad si tedy příště vzpomenu na něco lepšího....

Vzpomínka na krtečka.

12. května 2010 v 21:50 | zally
........To ráno se opravdu vydařilo. Modrá obloha, jako by někdo tuhle všeobecně oblíbenou barvu vylil na podlahu a pak jí obrátil vzhůru nohama. Dala by se samozřejmě vylít rovnou na strop, ale to by nebylo stejný, protože po stropě se vylitá barva přeci jen tak nerozleje a udělá jen fleky. Taky otevřeným oknem pronikaly do mé chajdičky vůně kvetoucích kytek a keřů a trávy a všeho, co mám na jarních ránech tak rád, že se do nich stejně rád probouzím. Trochu zvláštní mi připadalo ticho, které v této době nebívá tak hlasité. Jistě znáte různá ticha, stejně jako já a víte, že některá z nich umí pořádně řvát..... To ticho mne tedy trochu zarazilo, ale přestal jsem na něj myslet, protože mi hned po tom, co jsem spáchal ranní hygienu zazvonil telefon a po delší době se mi ozval bráška. Máme od narození zvláštní vztah. Když jsme spolu často, hádáme se jak dva psi v jednom kotci, ale jak se týden nevidíme, nebo neslyšíme, už žhavíme telefony a přes ně vysíláme dotazy, jako že, co je s tebou a tak. Tak mi tedy volal a ptal se, jestli se nechci stavit, že posedíme u pár plechovek, poslechnem nějakou muziku a pokecáme. Samo, že jsem hned souhlasil a začal jsem se taky chystat na cestu. Všechno bylo úplně normální, až do chvíle, kdy jsem otevřel dveře od chajdy a chtěl jsem se vydat na cestu. Mám pod dveřma dva malý schůdky a na jednom z nich, na tom vyšším, protože ten první je nišší, když je první, ale to zase záleží, jestli se počítá zevnitř, z domova, nebo z venku, z venku, ale to je jedno, prostě na tom vyšším, jsem uviděl ležet tělíčko nějakého malého zvířátka. Málem jsem na něj šlápl, ale stihl jsem nohu stáhnout v půlce kroku, takže jsem málem přepadl, protože nohu jsem sice stáhl v čas, ale tělo se to dozvědělo příliš pozdě a šlo pořád dopředu za tou nohou, která už zase byla vzadu. Prostě hrozný zmatek a to všechno určitě proto, že měřím 183 cm a tak to ve mně všechno funguje dýl, než kdybych měřil, třeba 150 cm.... Tak jsem se k tomu tělíčku sklonil a zjistil jsem, že se jedná o malého krtečka, sotva narozeného, srstí ještě nepotaženého a slepého, což je vlastně jedno, protože krtci jsou přeci slepí celý život. Ta představa, že bych na něj šlápl se svýma 85 kg, mi dost pokazila ranní radost z rána. Fuj, když vidím v představách rozmáčklá tělíčka sotva narozených krtečků, dělá se mi nevolno, ale to asi každému, kdo kdy někdy něco rozšlápl.... Tak jsem se tedy k tomu krtečkovi sklonil a nevím, proč jsem to udělal, ale skusil jsem se ho dotknout prstem.... No fůůůj, že já vůl ho raději nepřekročil a nenechal jsem ho napospas jeho mrtvého osudu. Ještě se ani můj prst nesetkal s jeho, srstí nepotaženou kůží, ale už skoro jó, když to mrtvé tělíčko, mrtvé jsem si myslel já, najednou otevřelo tlamičku a zřejmě se nadechlo, jak jsem se domníval, protože proč by jinak sotva narozený krteček otevíral tlamičku, když neumí vydávat žádné zvuky. Nebo umí? Měl jsem se ve škole víc učit a věděl bych to, ale to stejně nebylo v tu chvíli vůbec důležité. Jediné důležité, co mi probíhalo hlavou, byla otázka: "Co s ním mám teď, pro pána udělat?!".... Jasně, mohl jsem ho třeba zamést na lopatku a odnést na hromadu kompostu, kterou jsem měl v rohu zahrady, ale jen proto, že jsem nevěděl, kam vozit posekanou trávu. Nejsem žádný odborník přes pěstování čehokoli a tak jen sekám trávu a to taky jen proto, že mně to baví. Taky jsem ho mohl odnést do popelnice, kterou jsem měl u vrátek a byla pro mne mnohem důležitější, než ten kompost, ale představa, jak za ním, ještě živým, zavírám víko, mně natolik vyděsila, že se mi v hlavě všechny myšlenky začaly nějak promotávat a asi právě to mně donutilo přemýšlet nad skoro mrtvým krtečkem, který pořád ležel na tom studeným betonu, protože jsem ty dva schůdky z betonu udělal, tak že vlastně bylo jedno, jestli ležel až na tom druhým, nebo prvním, když byly oba stejně studený.... Přemýšlel jsem, už v chajdě, protože sice bylo krásný ráno, ale bylo i dost chladný, tak jsem si šel udělat kávu, abych se trochu zahřál zevnitř a přitom jsem ještě víc trpěl výčitkama, že já si klidně v teple a On, venku na studeným betonu. Mněl jsem ty schody raději udělat ze dřeva, to přeci jenom není tak chladný..... Ubalil jsem si ke kávě cigaretku, protože moc dobře vím, že radost se vychutnává nejlépe, když k ní přidáte ještě nějakou další a dát si kávu, to pro mne radost je. Rozhodl jsem se, že počkám na celou hodinu, až budou vysílat zprávy o počasí. Napadlo mne totiž, že by mohlo třeba začít pršet a On by se na těch schodech mohl utopit a tím vyřešit svoje i moje trápení jednou pro vždy. Být mrtvý, nedělalo by mi žádné potíže namést ho na lopatku a vynést jej kamkoli. Aspoň myslím, protože smetí přeci také vynáším a nepřemýšlím nad tím, kam s ním. Jenom že, ve zprávách nepadla o dešti ani zmíňka. Celý minulý týden chcalo, že země nestíhala nebeskou vodu pít a ten den, ani kapka. Mněl jsem prostě pech a zřejmě mi bylo dáno, abych si celé to trápení vyžral, až do konce. Stejně ten nápad s utopením nebyl moc dobrý. Neznám sice osobně nikoho, kdo by se topil a už vůbec ne někoho, kdo by se utopil, ale ve filmech jsem to viděl a asi to nebude nic moc, podle toho, jak se tomu ti topící vždycky brání.... Jak jsem tak seděl a trápil se něčím, co jsem si rozhodně nezasloužil a co jsem ani nezavinil, padl můj zrak na sekeru, co jsem jí měl opřenou o zeď u kamen.... "No jó, ale když ona je tak velká a On tak maličký," bránil jsem se myšlence, která mi nabízela řešení, jak změnit toho napůl živého tvorečka ve smetí a tím sebe i jeho zbavit zbytečného trápení. "To už by byl asi lepší nůž," říkal jsem si, jenom že, nůž jsem měl jen jeden a ten jsem používal na krájení chleba a to mi nepřišlo jako dobrý nápad, tak jsem se raději zvedl a šel se podívat, jestli pořád ještě leží pode dveřma, nebo jestli jej náhodou nesebralo nějaké hladem zbědované zvíře, které mohlo jít kolem a nálezem toho tvorečka mohlo ukojit svůj trýznivý hlad.... Samozřejmě, že to tak nebylo. Žádné zvíře asi kolem nešlo, ani hladové, ani nasycené, nebo šlo, ale Jeho si nevšimlo, protože tam pořád ležel a ke všemu byl pořád živý, jak jsem poznal podle té otevírající, mrňavé tlamičky, díky které mi připomínal ryby vytažené z vody a lapající na vzduchu kdo ví po čem, když každý jiný, kdo lapá, tak přeci právě po vzduchu, který se občas nedostává. Znovu jsem se k němu sklonil, ale už jsem se ho nesnažil dotknout, protože jsem byl naštvaný z jeho života, který měl být tak krátký, že mu ani nedal šanci a čas na pochopení, proč přišel na svět, když z něho má tak rychle zase odejít. Díky těmto myšlenkám, se ve mně začal probouzet hněv na něho, nevinného, i na sebe sama, že tak dlouho nejsem schopný poskytnout pomoc, když jí někdo potřeboval, třeba i takovou, že jeho zbytečný život ukončím jedinou ranou sekery, kterou přeci dokážu po tolika letech používání ovládat s celkem dobrou přesností.... Prostě děs všech děsů a já se pořád nemohl rozhodnout. Uběhla spousta času a já jen dumal a dumal, jak se zbavit odpovědnosti, za zbavení se toho tvorečka, na kterého jsem se chvílema zlobil jen proto, že byl naživu.... Ještě dnes, mi z té vzpomínky běhá mráz po zádech a musím si od ní na chvíli odpočinout, ale vrátit se k ní musím, zase příště....